...V těch zrcadlech , lidských myslích , v těch tůňkách zvířené vody , v nichž se věčně stahují mračna a honí stíny , setrvávaly sny , a nebylo možné odolat výzvě , téměř neuvěřitelné , jakoby hlásané každým rackem , květem , stromem , mužem a každou ženou i samou vyprahlou zemí (ale na nedůvěřivé dotazy ihned odvolávané ) , že zvítězí dobro , převládá štěstí , panuje řád ; a nedbat podivného nutkání bloudit sem a tam a pátrat po nějakém absolutním dobru , nějakém krystalu čirého štěstí , zdaleka jiného než známé rozkoše a uznávané ctnosti , po něčem , co nemá docela nic společného s děním v rodinném životě , po něčem jedinečném , třpytném jako diamant v písku , co by vlastníkovi zabezpečilo klid a mír .A jaro , shovívavé a blahosklonné , zahalené hávem bzučících včel a komářích rejů , s očima zastřenýma závojem a s odvrácenou hlavou jako by zpoza prchavých stínů a dešťových přeháněk bralo na vědomí lidské soužení .
Mám radši K majáku než Paní Dallowayovou . Trochu to bude i krásnými ilustracemi Jiřincové ... nááádhera . Nááádhera počasí , tak já se na ni pokusím vlézt ... Nesmím zapomenout dolít olej .
Žádné komentáře:
Okomentovat